pondělí 9. února 2015

Borůvka vs. sarkoidóza 1:0


Můj nejdůležitější a nejosobnější článek na blogu, na který se chystám měsíce a bála jsem se, že ten okamžik, kdy ho můžu napsat, možná nikdy nepřijde.
A najednou, mám to za sebou. Přišel den, kdy cítím, že už se nemusím bát, že to zvládnu, že už to bude jenom lepší a lepší.

Poslední dva roky… to teda byl boj. A dva roky před tím jsem si usilovně zadělávala na moji nemoc. Uzavírám tedy období čtyř let, a začínám nové.

Než abych byla příliš ezo, bio a duchovní, musím uznat, toto období bylo potřebné. Abych dospěla, abych se srovnala. Abych si začala věřit. Abych zažila, co všechno dokážu, byť je to nemožné. Abych zjistila, co a kdo do mého života patří a kdo ne. Abych mohla tvrdě pracovat, když je to potřeba, a abych se nesnažila, když je lepší zůstat v pozadí. A abych rozeznala, kdy musím být akční a kdy jít proudem.

V mém životě se změnilo všechno. Opustila jsem stavařinu a svoji „jistou“ práci. Rozpadly a posílili se mi vztahy. Objevilo se mi v životě tolik úžasných lidí a příležitostí!

Co jsem se naučila? Nespěchat a být trpělivá. Lépe řečeno, že bych neměla spěchat a měla bych být trpělivá. Zas tak dokonalá nejsem ;) Ale už vím, že to, že se mi kvůli něčemu rozbuší srdce, neznamená, že bych měla skočit šipku do všeho ihned a z fleku.

Rozbuší srdce… to se mi poslední dobou stává často. Ale už to neberu jako povel konat. Užiju si to a nechám věcem volný průběh. Nic neuteče a vše má svůj čas. A taky už si nemyslím, že se svět beze mě nepohne. Pohne, už tomu věřím.

Mám práci, kterou doslova miluji. Pro kterou jsem schopna s radostí vstávat v 6:30. Pro kterou mi lidi poděkují a která má smysl. Je to obrovská svoboda a odpovědnost v jednom. Neříkám, že mě to občas neděsí… ale nikdy nic mě takto neinspirovalo, nehnalo dopředu. Je to úžasný pocit!
Co pro sebe dělám? Jak se to všechno srovnalo?

Nedokážu poskytnout jednoznačnou odpověď. Určitě mi pomohla strava. Určitě mi pomohlo, že jsem si v životě našla vlastní cestu a místo. Jsem si jistá, že jsem tohle nemohla zažít, pokud bych nevěřila, že je vše jen dočasné. Asi to byla dobrá kombinace všeho. Než abych popisovala detailně, jak přesně jím, co přesně dělám, popsala bych raději klíč k tomu, jak se rozhoduji.

Před půl rokem jsem viděla reportáž. Byl o paní, která má mimořádnou schopnost, dokáže navázat citlivější komunikaci se zvířaty. Jakoby jim rozuměla. Paní je psycholožka zvířat a pomáhá traumatizovaným mazlíčkům. Urovnává spory mezi zvířaty. Možná to zní trochu divně, ale myslím, že její práce je krásná. Pokud dokáže zahojit duševní rány týraného zvířete, které pak opět důvěřuji lidem, dělá tato paní nemalé zázraky. Paní má syna, v pubertálním věku, s těžkým autizmem a častými záchvaty. Mají psa, plemeno teda nevím, ale velké postavy, který je nejlepším kamarádem kluka. Je vycvičený, aby kluka chránil při záchvatech. Lehne si pod něho a chrání ho před vážným zraněním. Neuvěřitelné…

A teď přijde srdcervoucí část, toto je už druhý pes kluka. První, stejně vycvičený zahynul, měl pouze tři roky a podlehl epilepsii, stejnému stavu, kterému byl denně vystaven.

Stanete se tím, co zažíváte denně. Chováte se jako oběť? Stanete se obětí… Nepečujete o sebe, ať už z jakéhokoliv důvodu? Nedivte se… Stydíte se, nevěříte si, podceňujete se? Vysmívají se vám, nevěří vám a budete nedoceněný…

Plány do budoucna? Dospět (aspoň trochu). Pracovat pro sebe, na sobě, ale i pro ostatní. Letos jsem se odhodlala opět studovat, chci se stát nutričním terapeutem a pomáhat lidem. Nabídnout komplexní péči lidem s autoimunitním onemocněním, aby se necítili bezmocně pod štítkem „neřešitelný“. Pokud totiž zápasíte s něčím podobným jako já, máte dva možnosti: vzdát se veškeré odpovědnosti a nechat se léčit v systému, který vás definitivně odepsal. A z toho nic pozitivního vzniknout nemůže. Nebo se na to vykašlat a vzít odpovědnost do vlastních rukou. Což ale je taky špatně, nemůžete se vykašlat na odbornou péči, nemáte na to dostatek znalostí a můžete si více ublížit. Já měla štěstí, našla jsem si odborníky, kteří opravdu léči a snaží se podporovat i osobní rozhodnutí nemocného. Ne, nejsem taková hrdinka, abych odmítla nařízenou léčbu bez toho, aby mě někdo znalý a zkušený podpořil a podržel. A taky vám to nedoporučuju, to není hrdinství ale zbabělost a zbytečný hazard se zdravím.

A můj prvořadý cíl? Udržet si tento současný pocit štěstí a spokojenosti.

  

9 komentářů:

Jana Nová řekl(a)...

Přeji hodně štěstí a síly:-))

Anonymní řekl(a)...

Moc hezký článek. Určitě může povzbudit mnoho dalších, aby se nebáli vzít svůj život do svých rukou. Stojí to za to!!! Držím palce do dalších aktivit a na článek budu dávat odkazy lidem, o kterých si myslím, že je to může inspirovat.

Anonymní řekl(a)...

Tak krásně napsané, s takovou vnitřní silou a odhodláním. Držím palce ať všechno dal zvládáš s takovou elegancí jako dosud. Máš můj velký obdiv. Lucka

Nitky mého života řekl(a)...

Držím Ti palce, ať vyjde všechno, jak sis naplánovala. Eva

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Boruvka :)

Poprve, obdivujem, co robis, a ako to robis. To ze sa zivis,tym co ta bavi je perfektne. Je to dobre pre kazdeho, pre teba - bavi ta to, pre nas - vzdy sa zlepsujes, bavi ta to a robis to lebo to Ty chces, cize vzdy to bude kvalitne, dobre, s vlastnym stylom a urcite sa to bude pacit ludom. Nie kazdy v zivote najde pracu, ktora je jeho konickom. Jednoducho je to uzasne! :)
Co sa tyka tohto tvojho clanku, je citit ze to je velmi osobne a tazke pre teba. To co sa stalo, ako to cele opisujes, vyzera, ze ti to v urcitom smere aj prospelo, veci sa zrejme zmenili, neni to lahke, ale ako pises otvorilo ti to nove obzory, urcite sa zmeni tvoj pohlad na vec. V pristupe k danej veci urcite dospejes, resp. "dozrejes". S urcitym casovym odstupom si budes moct zhodnotit to co ta posunulo z predchadzajucich udalosti dopredu, co ta vtedy obmedzovalo, tazilo a ci ti to aj nieco davalo? Urcite ano, na konci vsetkeho clovek citi beznadej a bezbrannost, neschopnost veci nasmerovat na ten smer ktorý sami chceme. Ale casto zrejme to je problem, ze nestaci urobit vsetko co je v nasich silach, ale niekedy na to musia prispiet aj ini. A ked to nejde, potom nie je prospesne sem nadalej smerovat svoje usilie, ale namiesto toho ist dalej.
Ja ti drzim palce aby ta nic v zivote nezlomilo. Si skvela zena s pozitivnym pristupom, radostou v ociach a nadsenim pre to co robis, pojdes dalej a budes mat uspech. Prekonavas tazke obdobie a vidim u teba vychadzajucu duhu z poza ciernych mrakov, ktore sa pomaly s casom rozplynu a znova vyjde slnko.

Drzim palce, usmev :)

lunarnichyse řekl(a)...

Moc držím palce!

Anonymní řekl(a)...

Milá Borůvko !

Tvé nadšení z života a dosáhnutí tvého cíle mě nadchlo ! Dodáváš mi tím energii změnit svůj život hned teď a tímto ti moc děkuji :-)

Martina

Anonymní řekl(a)...

No teda:-). Strasne moc drzim palce! Jsi bajecna, doufam ze se nekdy dostanu do tve restaurace, mam to trochu z ruky a necestovatelske dite. Az ji to prejde tak razime:-). Preju hodne sil a musim kouknout jeste na fcb, moc tam nechodim, neni tolik casu. Mej se krasne:-). Eva Chauturova

Anonymní řekl(a)...

Ahoj,krásny článok, blog, všetko :) prešla a vlastne stále prechádzam zmenami, donútila ma k nim choroba - od diagnózy k operácii som prežila 12 mesiacov nočnej mory ale som rada, veľmi ma to posunulo. Maj sa krásne a ideme ďalej :)