Můj
nejdůležitější a nejosobnější článek na blogu, na který se chystám měsíce a
bála jsem se, že ten okamžik, kdy ho můžu napsat, možná nikdy nepřijde.
A najednou, mám
to za sebou. Přišel den, kdy cítím, že už se nemusím bát, že to zvládnu, že už
to bude jenom lepší a lepší.
Poslední dva roky…
to teda byl boj. A dva roky před tím jsem si usilovně zadělávala na moji nemoc.
Uzavírám tedy období čtyř let, a začínám nové.
Než abych byla
příliš ezo, bio a duchovní, musím uznat, toto období bylo potřebné. Abych
dospěla, abych se srovnala. Abych si začala věřit. Abych zažila, co všechno
dokážu, byť je to nemožné. Abych zjistila, co a kdo do mého života patří a kdo
ne. Abych mohla tvrdě pracovat, když je to potřeba, a abych se nesnažila, když
je lepší zůstat v pozadí. A abych rozeznala, kdy musím být akční a kdy jít
proudem.
V mém životě
se změnilo všechno. Opustila jsem stavařinu a svoji „jistou“ práci. Rozpadly a
posílili se mi vztahy. Objevilo se mi v životě tolik úžasných lidí a
příležitostí!
Co jsem se
naučila? Nespěchat a být trpělivá. Lépe řečeno, že bych neměla spěchat a měla bych
být trpělivá. Zas tak dokonalá nejsem ;) Ale už vím, že to, že se mi kvůli
něčemu rozbuší srdce, neznamená, že bych měla skočit šipku do všeho ihned a z fleku.
Rozbuší srdce… to
se mi poslední dobou stává často. Ale už to neberu jako povel konat. Užiju si
to a nechám věcem volný průběh. Nic neuteče a vše má svůj čas. A taky už si
nemyslím, že se svět beze mě nepohne. Pohne, už tomu věřím.
Mám práci, kterou
doslova miluji. Pro kterou jsem schopna s radostí vstávat v 6:30. Pro
kterou mi lidi poděkují a která má smysl. Je to obrovská svoboda a odpovědnost
v jednom. Neříkám, že mě to občas neděsí… ale nikdy nic mě takto
neinspirovalo, nehnalo dopředu. Je to úžasný pocit!
Co pro sebe
dělám? Jak se to všechno srovnalo?
Nedokážu poskytnout
jednoznačnou odpověď. Určitě mi pomohla strava. Určitě mi pomohlo, že jsem si v životě
našla vlastní cestu a místo. Jsem si jistá, že jsem tohle nemohla zažít, pokud
bych nevěřila, že je vše jen dočasné. Asi to byla dobrá kombinace všeho. Než
abych popisovala detailně, jak přesně jím, co přesně dělám, popsala bych raději
klíč k tomu, jak se rozhoduji.
Před půl rokem
jsem viděla reportáž. Byl o paní, která má mimořádnou schopnost, dokáže navázat
citlivější komunikaci se zvířaty. Jakoby jim rozuměla. Paní je psycholožka
zvířat a pomáhá traumatizovaným mazlíčkům. Urovnává spory mezi zvířaty. Možná
to zní trochu divně, ale myslím, že její práce je krásná. Pokud dokáže zahojit
duševní rány týraného zvířete, které pak opět důvěřuji lidem, dělá tato paní
nemalé zázraky. Paní má syna, v pubertálním věku, s těžkým autizmem a
častými záchvaty. Mají psa, plemeno teda nevím, ale velké postavy, který je
nejlepším kamarádem kluka. Je vycvičený, aby kluka chránil při záchvatech.
Lehne si pod něho a chrání ho před vážným zraněním. Neuvěřitelné…
A teď přijde
srdcervoucí část, toto je už druhý pes kluka. První, stejně vycvičený zahynul,
měl pouze tři roky a podlehl epilepsii, stejnému stavu, kterému byl denně
vystaven.
Stanete se tím,
co zažíváte denně. Chováte se jako oběť? Stanete se obětí… Nepečujete o sebe,
ať už z jakéhokoliv důvodu? Nedivte se… Stydíte se, nevěříte si,
podceňujete se? Vysmívají se vám, nevěří vám a budete nedoceněný…
Plány do
budoucna? Dospět (aspoň trochu). Pracovat pro sebe, na sobě, ale i pro ostatní.
Letos jsem se odhodlala opět studovat, chci se stát nutričním terapeutem a
pomáhat lidem. Nabídnout komplexní péči lidem s autoimunitním onemocněním,
aby se necítili bezmocně pod štítkem „neřešitelný“. Pokud totiž zápasíte s něčím
podobným jako já, máte dva možnosti: vzdát se veškeré odpovědnosti a nechat se
léčit v systému, který vás definitivně odepsal. A z toho nic
pozitivního vzniknout nemůže. Nebo se na to vykašlat a vzít odpovědnost do
vlastních rukou. Což ale je taky špatně, nemůžete se vykašlat na odbornou péči,
nemáte na to dostatek znalostí a můžete si více ublížit. Já měla štěstí, našla
jsem si odborníky, kteří opravdu léči a snaží se podporovat i osobní rozhodnutí
nemocného. Ne, nejsem taková hrdinka, abych odmítla nařízenou léčbu bez toho,
aby mě někdo znalý a zkušený podpořil a podržel. A taky vám to nedoporučuju, to
není hrdinství ale zbabělost a zbytečný hazard se zdravím.
A můj prvořadý
cíl? Udržet si tento současný pocit štěstí a spokojenosti.
