pátek 8. května 2015

Jak se dostat z bodu A do B

Občas to není úplně jednoduché.

Já chtěla být vždy stavařem. Vlastně ne vždy. Chtěla jsem být psycholožkou, ale pak mi přišlo, že bych toto těžké povolání, psychickou zátěž od pacientů neobstála. Pak jsem chtěla tvořit. Ráda jsem kreslila. Jednu dobu jsem si hrála na módní návrhářku. Pak jsem se učila péct, protože mě to bavilo. Bavila mě chemie, design, textil, tvoření, hezké věci, ráda jsem psala. Byla bych se dala na textilní design, ale rozmluvili mě to jednoduchou větou: "a z toho se dá žít?" A poté, když už jsem si měla vybrat, chtěla jsem být stavařem. Ono totiž stavebnictví tehdy, v roce 2004, když jsem si vybírala vysokou, představovalo jistotu a možnost tvorby. Jak krize v roce 2009 ukázala, stavebnictví není jistota a o tvorbě se v stereotypním kancelářským procesu nedá mluvit. 
Po pěti letech stavařské praxe, v roce 2013 jsem obor opustila, začala psát CV, ale nikdy ho nikam neposlala. Obchod a smlouvy mě nebavily, veřejné zakázky už vůbec, a moje původní zaměření, statika, jak to říct, nebyla to šikovná volba na míru. 
Původní myšlenka, tvořit, se poněkud ztrácela a já začala vařit. 
Myslím, že tvoření je bráno příliš sofistikovaně. Po letech jsem ale zjistila, že mám silnou demotivaci dělat cokoliv, pokud to nemá výsledek. Stala jsem se mistrem prokrastinace a řešení bylo pro mě začít tvořit. Dělat cokoliv, z čeho něco vznikne. Nedokážu dělat něco, co nedává smysl. Z čeho neplyne jednoznačný výsledek. Pro mě je tvorba vlastně lék na roztěkanou pozornost. Proto píšu, proto vařím. Proto jsem se pustila do vlastní restaurace. Jsou to totiž činnosti, které mají viditelný, měřitelný výsledek. Umím jenom jedno, hnát se za svoji představou. Bez toho to nejde. Moderní psychologie by mi určitě přidělila diagnózu, ale já jsem spokojená. Dříve jsem si myslela, že jsem vyhořela. Ono to nebyla pravda, jen jsem se nudila a neprožívala úspěch, který tak potřebuji. 
Každopádně, je vtipné, jak se mi naplnil sen navrhování díky vaření. Moc se vám omlouvám, ale nebyla bych upřímná, kdybych řekla, že trpím, že nemůžu vařit. Teď zrovna ne. Dělám totiž práci, kterou jsem dlouhá léta dělat nemohla. Vymýšlím, navrhuji, realizuji. Řeším zvukovou izolaci, hledám dodavatele materiálu, počítám plochy a připadám si nesmírně šťastná. Ano, těším se i na otevření a pečení/vaření, ale toto období je teď boží. Nakupuji nábytek, hledám zboží, jezdím do stavebnin, vymýšlím řešení. A je to skvělé! :) 
Prosím Vás, kdybyste chtěli něco navrhnout, prokonzultovat, vyřešit, ukázat mi prostor, probrat, co s ním, neváhejte se na mě obrátit. Já totiž zjistila, že stavařina má i krásné, použitelné, reální stránky. Ne jen hromadu nesmyslných papírů a jednání. Je to obor, který jsem si kdysi vybrala proto, abych se v něm mohla realizovat. Abych mohla vymýšlet komplexní řešení. Krásné a užitečné věci. 
Já vím, teď mám před sebou otevření restaurace, první restaurace, kterou jsem si vysnila a je to obrovská věc. Ale už teď vím, že dalším krokem bude věnovat se více i technickým věcem, návrhu a mému původnímu povolání. 


neděle 3. května 2015

Rockin´ Café

... jak se ze mě stala majitelka restaurace. A co teď?

Kdo mě sledujete, víte, že jsem cca rok (přesněji 10 měsíců) trávila otevřením své kuchyni v Rockinu. V červnu 2014 se vyskytla příležitost provozovat kuchyň tohoto podniku a bez váhání jsme do toho šli. 

Co to znamenalo? 
Popravdě řečeno, neměla jsem tušení, do čeho jdu. Začalo to rekonstrukcí kuchyně, pak nákupem zařízení, následně tvořením nabídky. 

Nemůžu říct, že bych měla jasnou představu a neprůstřelný plán. Vše se zjišťovalo postupně, za pochodu. Že je lokalita Veveří tak lukrativní, jsem nevěděla, bylo to štěstí. Že jsme narazili na skvělé dodavatele, taky. Že k nám od začátku chodilo tolik lidí, že jsme se dokázali udržet, byl vlastně zázrak. Měli jsme možnost rychle se učit a získat praxi na vlastní kůži. Měli jsme vlastní odpovědnost, nikdo nám do nabídky nemluvil. Tím jsme mohli otestovat, zda jsou naše předpoklady správné. Neřídili jsme se čísly, řešili jsme kvalitu a jedinečnost. Neuvěřitelné, ale tento punkovní přístup přinesl více úspěchu, než dokonalá příprava, marketingová strategie, vymakaný business plan. Hosté k nám chodí, vrací se rádi. Chutná jim. Tonu říkám úspěch. 

Když se teda vyskytla možnost převzít celý provoz, neváhali jsme. Je pravda, že si kuchyň žila vlastním akčním životem, kdežto celý podnik tento směr nedokázal nabrat. Rozhodli jsme se tedy uskutečnit vlastní představu a vybudovat vlastní podnik, takový, díky kterému cítíme hrdost na naši práci. 

Práskli jsme do toho předevčírem. Prvního máje, na svátek práce. Rozhodli jsme se neoddalovat rekonstrukci a řešit vše, co tento podnik postrádá. Především mu dát duši, koncept a veškerou péči, kterou úspěšný podnik na začátku potřebuje. 

Chceme vybudovat skvělý podnik, kde se cítíte jako doma. Kde nám můžete věřit, že pro vás uděláme první-poslední. Kde vám nabízíme nejlepší kvalitu. Kde šizení, nekvalitní suroviny nemají co dělat. 

Koncept kuchyně zůstává stejný a děkujeme vám, že jste nám ukázali, že vařit poctivě a nápaditě, bez knedlíků, mouky a zajetých modelů opravdu jde. Že po tom toužíte a takový podnik s radostí vyhledáváte. Vařit bez lepku, paleo, whole30, bez konzervantů, z kvalitních surovin bylo naše nejlepší rozhodnutí, co jsme pro budoucnost tohoto podniku mohli udělat. 

Nabídku nápojů čeká obrovská změna. Najdete u nás sortiment s vlastní recepturou. Chceme nabídnout nejširší nápoják bez cukru a z domácích ingrediencí. Vyhledáváme lokální vinaře, menší firmy a dodavatele, u kterých máme jistotu, že nám nabídnou to nejlepší. 

Budeme se držet nadále toho, co vás k nám láká: jedinečná nabídka, upřimnost a vstřícnost. 

Věříme, že se na otevření nového prostoru Rockin´ Café moc těšíte. Vydržte ještě chvilku, pár dní nám zabere, než vše dotáhneme do konce. Chceme vytvořit krásný, pohodlný, příjemný interiér. 

Zatím se můžete pokochat naší představou na PINTERESTU

O tom, jak postupujeme, se s vámi podělíme na FB Rockin´ Café



pondělí 9. února 2015

Borůvka vs. sarkoidóza 1:0


Můj nejdůležitější a nejosobnější článek na blogu, na který se chystám měsíce a bála jsem se, že ten okamžik, kdy ho můžu napsat, možná nikdy nepřijde.
A najednou, mám to za sebou. Přišel den, kdy cítím, že už se nemusím bát, že to zvládnu, že už to bude jenom lepší a lepší.

Poslední dva roky… to teda byl boj. A dva roky před tím jsem si usilovně zadělávala na moji nemoc. Uzavírám tedy období čtyř let, a začínám nové.

Než abych byla příliš ezo, bio a duchovní, musím uznat, toto období bylo potřebné. Abych dospěla, abych se srovnala. Abych si začala věřit. Abych zažila, co všechno dokážu, byť je to nemožné. Abych zjistila, co a kdo do mého života patří a kdo ne. Abych mohla tvrdě pracovat, když je to potřeba, a abych se nesnažila, když je lepší zůstat v pozadí. A abych rozeznala, kdy musím být akční a kdy jít proudem.

V mém životě se změnilo všechno. Opustila jsem stavařinu a svoji „jistou“ práci. Rozpadly a posílili se mi vztahy. Objevilo se mi v životě tolik úžasných lidí a příležitostí!

Co jsem se naučila? Nespěchat a být trpělivá. Lépe řečeno, že bych neměla spěchat a měla bych být trpělivá. Zas tak dokonalá nejsem ;) Ale už vím, že to, že se mi kvůli něčemu rozbuší srdce, neznamená, že bych měla skočit šipku do všeho ihned a z fleku.

Rozbuší srdce… to se mi poslední dobou stává často. Ale už to neberu jako povel konat. Užiju si to a nechám věcem volný průběh. Nic neuteče a vše má svůj čas. A taky už si nemyslím, že se svět beze mě nepohne. Pohne, už tomu věřím.

Mám práci, kterou doslova miluji. Pro kterou jsem schopna s radostí vstávat v 6:30. Pro kterou mi lidi poděkují a která má smysl. Je to obrovská svoboda a odpovědnost v jednom. Neříkám, že mě to občas neděsí… ale nikdy nic mě takto neinspirovalo, nehnalo dopředu. Je to úžasný pocit!
Co pro sebe dělám? Jak se to všechno srovnalo?

Nedokážu poskytnout jednoznačnou odpověď. Určitě mi pomohla strava. Určitě mi pomohlo, že jsem si v životě našla vlastní cestu a místo. Jsem si jistá, že jsem tohle nemohla zažít, pokud bych nevěřila, že je vše jen dočasné. Asi to byla dobrá kombinace všeho. Než abych popisovala detailně, jak přesně jím, co přesně dělám, popsala bych raději klíč k tomu, jak se rozhoduji.

Před půl rokem jsem viděla reportáž. Byl o paní, která má mimořádnou schopnost, dokáže navázat citlivější komunikaci se zvířaty. Jakoby jim rozuměla. Paní je psycholožka zvířat a pomáhá traumatizovaným mazlíčkům. Urovnává spory mezi zvířaty. Možná to zní trochu divně, ale myslím, že její práce je krásná. Pokud dokáže zahojit duševní rány týraného zvířete, které pak opět důvěřuji lidem, dělá tato paní nemalé zázraky. Paní má syna, v pubertálním věku, s těžkým autizmem a častými záchvaty. Mají psa, plemeno teda nevím, ale velké postavy, který je nejlepším kamarádem kluka. Je vycvičený, aby kluka chránil při záchvatech. Lehne si pod něho a chrání ho před vážným zraněním. Neuvěřitelné…

A teď přijde srdcervoucí část, toto je už druhý pes kluka. První, stejně vycvičený zahynul, měl pouze tři roky a podlehl epilepsii, stejnému stavu, kterému byl denně vystaven.

Stanete se tím, co zažíváte denně. Chováte se jako oběť? Stanete se obětí… Nepečujete o sebe, ať už z jakéhokoliv důvodu? Nedivte se… Stydíte se, nevěříte si, podceňujete se? Vysmívají se vám, nevěří vám a budete nedoceněný…

Plány do budoucna? Dospět (aspoň trochu). Pracovat pro sebe, na sobě, ale i pro ostatní. Letos jsem se odhodlala opět studovat, chci se stát nutričním terapeutem a pomáhat lidem. Nabídnout komplexní péči lidem s autoimunitním onemocněním, aby se necítili bezmocně pod štítkem „neřešitelný“. Pokud totiž zápasíte s něčím podobným jako já, máte dva možnosti: vzdát se veškeré odpovědnosti a nechat se léčit v systému, který vás definitivně odepsal. A z toho nic pozitivního vzniknout nemůže. Nebo se na to vykašlat a vzít odpovědnost do vlastních rukou. Což ale je taky špatně, nemůžete se vykašlat na odbornou péči, nemáte na to dostatek znalostí a můžete si více ublížit. Já měla štěstí, našla jsem si odborníky, kteří opravdu léči a snaží se podporovat i osobní rozhodnutí nemocného. Ne, nejsem taková hrdinka, abych odmítla nařízenou léčbu bez toho, aby mě někdo znalý a zkušený podpořil a podržel. A taky vám to nedoporučuju, to není hrdinství ale zbabělost a zbytečný hazard se zdravím.

A můj prvořadý cíl? Udržet si tento současný pocit štěstí a spokojenosti.